Kdo loví spárkatou zvěř měl by vždy mít u sebe loveckého psa, který je schopen a vycvičen, aby tuto byl schopen dohledat, tedy úplně správně řečeno - provést dosled této zvěře. Má to více důvodů, ale hlavní je ten, že jsme povinni zkrátit muka postřelené zvěře a také zachránit zvěřinu. Vždyť se jedná o desítky a někdy i stovky kg kvalitní zvěřiny. I v 21.století, kdy lovci mají moderní zbraně s jěště kvalitnější optikou nelze vyloučit postřelení. Pořád hlavní v této činnosti je člověk-lovec a ten není nikdy dokonalý. Je to stejný problém jako v automobilismu, žádná sebelepší technika nezabrání haváriím a všemu negativnímu co s tím souvisí. Při postřelení spárkaté má mít tedy myslivec sebou spolehlivého psa, který by napravil jeho střelecký nezdar. Spoléháli lovec s dosledem zraněné zvěře na psa svého kamaráda, je to alibismus a takový lovec by měl o svoji činnosti hluboce přemýšlet. Bohužel toto připouští i naše myslivecká legislativa. Speci?cký je lov černé zvěře, kdy i 100%ně střelený divočák unikne i stovky metrů a zmizí v neproniknutelném terénu. Když se večer střílí a dohledává se až ráno je zvěřina z černé prakticky nepoživatelná. Již za několik hodin se zapaří i v největším mrazu. Proto pes s výcvikem na barvě by měl být vždy po ruce. Je ale třeba vědomit si ještě jednu věc, ne každá zasažená zvěř je dohledatelná. Při lehkém zranění (jen škrábnutí) uniká, barví, ale není v silách psa jí dohledat. Pes také, a to i ten nejlepší, není dokonalý.Na to nikdy nezapomínejme při kritice psů!

My co se zabýváme retrievery, si musíme ale uvědomit, že právě retriever není specialista pro práci na barvě. Barvu jej naučíme, ale měl by pracovat na čerstvých barvách asi tak do jedné hodiny po střílení. Pro práci na barvách starých 12 a více hodin jsou vhodnější psi-barváři, jezevčíci, honiči a další. Retrievera bychom měli mít u sebe pro každý případ a když postřelíme, tak asi po 20-30 minutách s ním provést dosled postřelené. Praxe dělá ze psů mistry a tak někdo může namítnout, že jeho retriever se vyrovná i těm specialistům. Nikomu jeho názor neberu, ale na starší barvy já osobně používám jezevčíky. Retriever má zase jinou výtečnou vlastnost oproti barvářským specialistům a to, že je pod posedem naprosto klidný. Toto se nedá říct o jiných plemenech. Takovýto klidný pes nám nikdy nezradí přicházející zvěř.

Nyní již k vlastnímu výcviku. O tomto je napsáno mnoho knih a odborných článků. Nyní vám popíšu můj vlastní způsob výcviku, jak jej praktikuji již 40 let. S tímto způsobem nemám nikdy problém na zkouškách a i v praxi dohledávám úspěšně zvěř. Mohu říci, že právě u retrieverů jsem našel velmi dobré vlastnosti pro práci na barvě zejména v praxi.

Asi s 6-8měsíčním štěnětem začnu s pomocníkem nacvičovat stopu pána. Ano tu disciplínu, kterou ti co cvičí prvého či druhého psa zatracují. Cvičím jí převážně v lese od jednoduchých asi do 100m až po složité do 800m a s různými změnami směru. Pes mne musí vždy po této stopě nalézt.Je to pro něj nejednodušší stopa a tuto on musí umět. Je to „A“ stopařské školy. Když jsem přesvědčen o tom, že stopu pána ovládá, výcvik trvá asi tak 3 měsíce, přejdu na další fázi. Začnu tahat vlečky se zvěří. Zase v lese. Pro ten případ mám „v mém“ lese vyznačeno asi 5 tras o délce 600m. Začínám s kratšími a končím až na těch 600m. Tyto cvičné vlečky, ale dělám zásadně na barvářském řemenu, který musí být dlouhý aspoň 5m, ale lepší je 8-10m. Na krk pes musí dostat barvářský obojek, tedy obojek velmi široký a opatřený otočnou karabinou. Řemen má být klasický, tedy kožený a plochý, ne kulatý a ne z umělé hmoty. To jsou myslivecké tradice a ty je třeba ctít! Výcvik vedu tak, že pes na tomto plně rozvinutém řemenu musí krokem pomalu stopu vypracovat a řemen mít napnutý. Rýchlý postup psa a následně vůdce za ním vede k nepřesnostem psa, někdy k překotnosti a následně ke ztrátě stopy. Na zkouškách rychlý postup psa snižuje známku! V případě, že pes stopu ztratí, přerazí apod. vrátím se se psem na místo, kde ze stopy sešel a musí znovu toto obtížné místo vypracovat. Věřte, že musíte být důslední a naučíte chodit svého psa po stopě pomalu a přesně. Důležité je psa při chybách nikdy netrestat. Psa musíme o svých pocitech jak pracuje informovat jen hlasem. On musí z našeho hlasu poznat kdy je to dobré a kdy my nemáme důvod ke spokojenosti. Až se dopracujeme k tomu, že pes 600m vlečku, třeba starou i jednu hodinu perfektně a pomalu na napnutém barvářském řemenu vypracuje tak, že můžeme přejít na stopy pobarvené. Ale o tom až příště.