Labrador Retriever

Labradorský retriever pochází z oblasti Newfoundlandu (dnešní Kanada), odkud byl na počátku 19. století dovezen do Velké Británie. Jeho předky byli tzv. St. John’s dogs, menší vodní psi využívaní rybáři k aportování ryb, sítí a dalších předmětů z vody.

Ve Velké Británii byl labradorský retriever dále systematicky šlechtěn především britskou šlechtou jako specializovaný lovecký pes pro aportování drobné zvěře. Důraz byl kladen na výborný čich, ochotu spolupracovat s člověkem, klidnou povahu a spolehlivý aport jak na souši, tak ve vodě.

Labradorský retriever se postupně stal jedním z nejrozšířenějších retrieverů na světě. Dodnes vyniká nejen v myslivosti, ale také v celé řadě dalších oblastí, jako jsou asistenční a vodicí služby, canisterapie, záchranářský výcvik či různé psí sporty. Díky své vyrovnané povaze a přátelskému charakteru je zároveň velmi oblíbeným rodinným psem.

Je naprosto zásadní používat genetické testy správně! Je třeba si uvědomit, že přenašeč (carrier) je především zdravé zvíře a díky genetickým testům je možné tyto přenašeče využívat v chovu bez rizika narození postiženého štěněte. Vyřazování přenašečů naprosto zbytečně drasticky zmenšuje genofond plemene. Proto je důležité testovat nejen chovné psy, ale i feny a podle výsledků volit partnera, který bude co nejméně příbuzný, bude odpovídat typem a vhodně vyváží slabiny feny a nebude přenašečem téhož defektu jako fena. Není žádoucí využívat pouze psy čisté „na všechno“. Je třeba si uvědomit, že na mnoho jiných nemocí genetické testy nejsou a právě jejich výskyt může kvůli zmenšování genofondu v budoucnu dramaticky stoupnout.

Z chovu by zásadně měla být vyřazena všechna zvířata, která nejsou zdravotně způsobilá, bez ohledu na splnění formálních chovných podmínek. Zdravé zvíře neznamená pouze nulové kyčle a několik negativních genetických testů. Do chovu by neměli být zařazováni jedinci s onemocněními či vadami, na které genetické testy neexistují nebo které se mohou projevit až v průběhu života, zejména epilepsie, srdeční vady, poruchy štítné žlázy, metabolická a autoimunitní onemocnění, těžké alergie a chronické kožní problémy, entropium, ektropium, OCD, oboustranná ruptura kolenních vazů, spondylóza, luxace patelly apod.

Chov je především dlouhodobá odpovědnost vůči plemeni, budoucím štěňatům i jejich majitelům. Zatajování nebo zlehčování zdravotních problémů v rodokmenu vede k jejich dalšímu šíření v populaci a může znamenat celoživotní zdravotní obtíže pro potomky i značnou zátěž pro jejich rodiny. Každé štěně, které se narodí, bude po mnoho let sdílet život se svými lidmi — proto je etickou povinností chovatele usilovat o to, aby mělo co nejvyšší předpoklady pro zdravý a kvalitní život. Otevřenost, poctivost a sebekritický výběr chovných jedinců jsou základním předpokladem odpovědného chovu.